Hľadanie zmyslu architektúry

Magdaléna Kvasnicová

V marci 2012 sa na pulty českých a slovenských kníhkupectiev dostala kniha amerického filozofa a teoretika architektúry nemeckého pôvodu Karstena Harriesa (1937), ocenená v roku 1998 Americkým architektonickým inštitútom v kategórii architektonická teória a kritika. v teórii architektúry na prelome 20. a 21. storočia je už dnes považovaná za klasiku. Kniha predstavuje fenomenologickú líniu uvažovania o architektúre ako nástroji porozumenia svetu, slovenskému čitateľovi sprostredkovanú českými prekladmi Martina Heideggera, Georga Gadammera, Christiana Norberg-Schulza; Dalibora Veselého; Petra Kratochvíla, respektíve pôvodnými teoretickými prácami českých fi lozofov Jana Patočku, Zdeňka Neubauera, historikov umenia Václava Richtera Mojmíra Horynu, teoretikov architektúry Petra Rezka. Kniha Etická funkce architektury, inšpirovaná Heideggerovou a Gadamerovou fi lozofi ou nepojednáva o architektúre, ako by sme si to na prvý pohľad predstavovali. Nečakajte moralizovanie okolo štýlovej voľby architektonického jazyka, pravdivého výrazu architektúry, vyjadrenia konštrukcie a materiálu či vzťahu klient – architekt a podobne. Pojem etickej funkcie, ktorú Harries používa, má bližšie k gréckemu „éthos“ ako k súčasnému chápaniu etiky. Étosu ako spoločne zdieľanému súboru eticko-morálnych noriem, cieľov a hodnôt ľudského spoločenstva. Hoci podľa Harriesa „architektura už nějakou dobu neví, jakou cestou se dát“ (s. 11), je presvedčený, že úlohou architektúry je pomáhať človekovi nájsť svoje miesto a svoju cestu v súčasnom, hodnotovo atomizovanom a dezorientovanom svete. V prvej kapitole Ozdobený přístřešek (s. 24 – 90) sa Harries kriticky vyrovnáva s estetickým prístupom k architektúre a skúma niektoré dôsledky tejto kritiky pre architektúru. Istá skepsa a neistota, ktorú pociťoval voči modernému umeniu ho primäla preskúmať niektoré jeho ústredné predpoklady. V knihe Smysl moderního umění (Brno, Host 2010) chcel spochybniť estetický postoj, ktorý už dlho vládne nad vývojom umenia. „Architektura mně zajímala právě proto, že z hlediska estetického postoje se jedná o umění bytostně nečisté, potŕísněné tím, že musí zaujmout místo ve světě řízeném jinými záujmy a ohledy, čímž daný postoj spochybňuje a vyžaduje si odlišný přístup – nejenom k architektuře, ale nakonec k veškerému umění.“ (s. 9) Odmieta pristupovať k architektúre len ako k estetickému objektu, čo jej umožňuje byť umeleckým dielom a tak sa odlíšiť od stavby (polemika s N. Pevsnerom). Pokiaľ bude v teórii architektúry vládnuť estetický prístup, bude táto teória chápať architektonické dielo predovšetkým v zhode s Kantom ako funkčnú stavbu s doplnenou estetickou zložkou. Preto sa Harries zameral najmä na problém dekorácie s spojil ho s pozoruhodnou interpretáciou ikonického Loosovho manifestu Ornament a zločin (1910).

V druhej kapitole Reprezentace a reprezentace (s. 91 – 142) sa venuje problému architektonického jazyka, ktorý sa vynoril v kritike architektúry ako reakcia na jazykovú krízu modernej architektúry. Jazykový prístup k architektúre stavia na predpoklade, že medzi architektúrou a jazykom existuje skutočná analógia. (s. 94) V tretej kapitole Prostor, čas a přebývání (s. 143 – 277) vychádzajúc z myšlienok Martina Heideggera skúma vzťah stavania k podstate a nárokom prebývania: „… z bydlení se stává jeden základní rys bytí člověkem, primárně chápaného nikoli jako vrženost do ničím neomezeného prostoru, nýbrž jako zabydlenost ve svétě, v nemž jsme doma“. (s. 162) Podľa Harriesa sa teória architektúry nemôže obísť bez snov a príbehov o ideálnej architektúre. Takýto sen u Heideggera predstavuje hospodársky statok v Schwarzwalde reprezentujúci relikt života ešte nepoznačeného technikou (Bauen wohnen denken, 1951). Okrem Heideggera čerpá Harries poučenie z neviditeľného domu Gastona Bachelarda, ktorý predviedol topoanalýzu snového ideálneho domu v Poetike priestoru (1957, slov. 1990). Na príklade oboch Harries vyvodzuje primárne prirodzené potreby človeka, ktoré môže naplniť architektúra. „Pokud lze architekturu chápat jako výstavbu hranic v prostoru, pak je tento prostor nutné chápat jako prostor běžného života, prostor, který nese určité významy a promlouvá k nám dlouho předtím, než se architekt pustí do práce. Architekt samozřejmě může stavět způsobem, který na tyto významy nedbá a nebo je dokonce vědomě popírá. Ale může jim také být otevřený, a tak je odhalovat.“ (s. 187)

Harries skúma sémantiku prirodzeného jazyka v priestore, pričom si je vedomý, že jazykom priestoru nevyhnutne prestupuje i jazyk dejín a krajiny. Sústredenú pozornosť venuje „prirodzeným symbolom, uloženým hlboko v ľudskej psychike a nevyžadujúcim autoritu konvencií či vysvetľujúcich textov. (Vybíral, s. 423)

V súčasnej diskurzívnej postmodernej atmosfére je pre Harriesovo uvažovanie príznačná snaha vyslovené názory preverovať a objektivizovať autoritou rozumu, prirodzenosti či minulosti. Uvedomuje si však, že „… pokud nám má historie poskytnout autoritativní vedení, musíme ji vnímat nikoli jako rezervoár tu zajímavějších, tu méňě zajímavých motivů, které můžemem jednoduše vybírat nebo je zahazovat, jak se nám zachce, ale jako tradici, která určuje místo a náš osud, v níž jsme zasazeni a ke které patříme“. (s. 217)

V štvrtej kapitole Architektura a společenství (s. 278 – 368) tematizuje etickú funkciu architektúry cez vzťah architektúry a spoločnosti a všíma si najmä politickú dimenziu tohto vzťahu. Zaujímavá je podkapitola Sny o utopii, v ktorej odhaľuje skryté ideové spojitosti utopického krídla modernej architektúry s totalitarizmom.

Architektúru ako odpoveď na túžbu po novom náboženstve odhaľuje tak u protagonistov moderny (Walter Gropius), ako aj protagonistov nacionálno-socialistickej utópie (Albert Speer). Keď Gropius vyhlasuje gotickú architektúru za predchodcu vlastnej utopickej architektúry, pričíta tým aj modernej architektúre náboženský význam „V situaci nevíry se sen o obrodě architektury víry stáva snem o uměleckém stmelení života,“ píše Harries, avšak „… riziko, jemuž čelí všechny snahy proměnit vybudované prostředí v celistvé umělecké dílo, v gesamtkunstwerk, tkví v tom, že se tu architekt stává svého druhu diktátorem, který projektem architektonického prostředí podrobuje druhé lidi své vizi, jak mají správně žít. V požadavku završené stavby jsou nutně skryty totalitní tendence.“ (s. 348)

V závere: Moderní situace a budoucnost architektury (s. 369 – 386) si Harries uvedomuje, že „… dnes se samotná myšlenka architektury jako výrazu ‚nejhlubších zájmu člověka a nejobsáhlejších pravd ducha‘ jeví jako cosi, co neladí s duchem doby, a u myšlenky, že architektura má svou etickou funkci, to je stejné. Se způsobem, jak dnes uvažujeme o umění a architektuře, podle všeho lépe ladí některá verze estetického postoje, podle něhož – jak to činí Pevsnera Venturi – bychom měli architektonická díla chápat jako ozdobné přístřešky v nejširším smyslu slova“. (s. 373) Navzdory tomu, že hovoriť o hlbšom chápaní architektúry z pozície étosu môže pôsobiť dnes ako anachronizmus, Harrries sa odvažuje na túto cestu. Problematiku prebývania a bývania považuje predovšetkým za etickú, nie architektonickú. V súčasnej dobe individualizmu sa Harries dovoláva nevyhnutnosti spoločne zdieľaného étosu: „… pokud chceme vést smysluplný život a přebývat v uvedeném silném smyslu, musíme se považovat za části širšího a trvalého společenství, jehož existence zase závisí na jistých sdílených hodnotách. (s. 381) Dnes je zapotřebí něčeho odlišného, totiž architektury, která nerezignuje na svou etickou funkci, ačkoli ví, že postrádá autoritu a nemůže ani nesmí poskytovat víc než vratká tušení ideálního příbytku“. (s. 383)

„Čím tedy může fi lozofi e přispět k architektuře a k architektonickému vzdělávání,?“ pýta sa Karsten Harries v úvode svoje knihy. A hneď odpovedá: „V určitém smyslu tu může poskytnout jen velmi málo: nestanoví žádný směr, dá jen několik poukazů a především si bude klást otázky – zpochybní předpoklady našeho postoje k architektuře, předpoklady často přijímané jako samozřejmost, a takto před námi otevře nové možnosti. Zpochybněním map, na které architekti a teoretikové architektury dlouho spoléhali a které jsou pramenem přetrvávajícich zmatků, však fi lozofi e může přispět k nutně váhavému zakreslení nových map.“ (s. 23) Kniha autorovu skromnú ambíciu vrchovato naplnila. Je dielom, ktoré pomáha architektovi sa v súčasnom chaose hodnotovo zakotviť a orientovať. Navyše – svojím etickým pohľadom na architektúru posilňuje jeho vedomie spoluzodpovednosti za stav súčasného, respektíve budúceho sveta. Vrele odporúčam prečítať.

Kľúčové slová: architektúra, recenzia, kniha, etika, Karsten Harries, význam