Euroamerické architektonické myšlení 1936 – 2011

„Sivá je každá teória, ale večne zelený je strom života.“ (Johann Wolfgang von Goethe)

Strom znalosti nie je stromom života.“ (George Gordon Byron)

Publikácie o architektúre, ponúkajúce širší pohľad na problematiku architektúry, sú v našom kontexte vzácne. Predkladaná publikácia predstavuje nesporne jeden z míľnikov na tejto ceste. Je jedinečná nielen šírkou záberu, erudovanosťou editorov, ale aj celkovým spracovaním a zvoleným prístupom. Publikácia má spolu 720 strán a predstavuje originálne príspevky architektov z euroamerického kultúrneho kontextu v časovom období rokov 1936 – 2011. Antológia vznikla z prekladaných textov význačných architektov pre časopis Stavba editorky Mileny Sršňovej od roku 1998 dodnes s doplnením niektorých statí z publikácií vydavateľstva Zlatý řez editorky Jany Tichej. Pre úplnosť boli pridané aj niektoré nové preklady len pre toto vydanie.

V obsiahlom úvode Rostislava Šváchu  Jaké ideje jsou za formami?, ktorý je sám osebe závažným textom (s. 10 – 35), editori obšírne vysvetľujú svoje základné východiská pri koncipovaní zámeru ako mierny skepticizmus o úlohe teórie v architektúre možno podobne ako v celom (vizuálnom) umení. Vari najcharakteristickejšie pre zvolený prístup sú citované poznámky (s. 34) najviac uvádzaného architekta Jacquesa Herzoga:

„Domnívám se, že architektura v nás vyvolává vzpomínky na vlastní životy, ale sotva nějaké vzpomínky na dějiny architektury“ (s. 414).

„Myslím si, že pro mnoho architektů – tak jako pro nás – jsou jejich díla prostředkem, jak se přiblížit sobě samým“ (s. 414).

„Žádný kritik, ale ani žádný architekt ještě nenapsal text, který by přežil déle než jednu generaci. Co přežívá, co architekturu ovlivňuje, co dělá architekturu architekturou, je dílo, stavby a projekty. Nevzpomínám si na žádný text, který by změnil náš způsob myšlení, který by pro naši architekturu něco znamenal. Slova a texty jsou vábničky. Báječné, ale bezvýznamné; nikomu neposkytnou žádnou pomoc. Tady neplatí žádná výjimka“ (s. 583).

Aj keď editor súčasne dodáva, že tieto úvahy „podle mého mínění jsou však platná pouze z padesáti procent“ (s. 34).

V publikácii sa uvádzajú len texty architektov významných realizácií, tak aby čitateľ dostal čo najúprimnejšiu, najmenej skreslenú informáciu „z prvej ruky“, čo najviac sa približujúcu k zložitému procesu individuálnej tvorby diela. Autentickosť výpovede je hlavným východiskom a najcennejším prínosom publikácie. Reprezentatívny výber je zárukou, že bude uvedené „… co hýbalo myslí architektů… proč své tehdejší problémy řešili právě takovými a ne jinými prostředky, co jiného by nám to mohlo lépe objasnit než jejich knihy nebo jiné druhy jejich architektonických textů?“ (s. 34). Editori skromne ustupujú do pozadia a nechajú vyniknúť akokoľvek rôznorodé, ale najpriamejšie výpovede samých tvorcov.

Príklon k chronologickému oproti tematickému usporiadaniu („teorie versus psaní“) (s. 13) tak vytvára z rozsiahlej publikácie zložitý, fyzicky namáhavý výlet desaťročiami s ich dobovými problémami, jazykom a myšlienkovými zákrutami.  V podstatnej úvodnej časti sa konfrontujú voči sebe viaceré východiská:

  • („sivá“) teória v podaní píšucich teoretikov alebo texty („večne živé písanie“) tvorivých architektov,
  • zhrnujúce antológie textov chronologických (časová postupnosť) alebo tematických (zoradenie podľa spoločnej témy),
  • význačná (prevratná) úloha teórie ako východisko tvorby alebo jej podriadená úloha „ex post“ len pri komentovaní už realizovaných diel.

Proti sebe sú tak postavené „teoretické“ antológie K. Nesbitta Theorizing a New Agenda for Architecture (1996) a K. M. Haysa Architecture Theory since 1968 (2000) voči skromnejšiemu poňatiu „písania o architektúre“ v publikáciách J. Ockmana Architecture Culture 1943 – 1968 (1993) a T. Avermaeteho Architecture Positions: Architecture, Modernity and Public Sphere (2009). V prvých troch sú závažné texty teoretikov i praktikov, len v poslednej publikácii sa nachádzajú texty iba tvorivých architektov. Spomína sa aj neskoršia publikácia K. Sykesa  Architectural Theory 1993 – 2009 (2009), ktorá obsahuje i spoločné príspevky oboch skupín. Okrajovo sa pripomínajú aj súhrnné autorské publikácie teoretikov tohto obdobia – napr. Modern Architectural Theory: A Historical Survey 1673 – 1968 (2009) od H. F. Mallgrava a An Introduction to Architectural Theory:1968 to present (2011) a iné.

Hlavný zámer publikácie – „Naše pojetí: proti okopírované architektuře“ (s. 14) – sa uvádza, ako „zapojit domácí debatu o architektuře do mezinárodního kontextu, a to aspoň tak, že budeme domácí scénu informovat, jak architekti v poválečném zahraničí přemýšleli o své práci a jak o ní přemýšlejí dnes“ (s. 16). Pretože „když dobře nevím, proč ten či onen architektonický směr nebo ten či onen architekt používá to či ono tvarosloví; když nemám možnost dozvědet se, jaké úvahy se s výběrem takového tvarosloví spínají; ……, ponouká mě to hledět na ně jako na módu a jenom je povrchně kopírovat“ (s. 14).

Aby predsa len nebola publikácia úplným súhrnom jednotlivých príspevkov, v úvode sa nachádza aspoň krátky chronologický prehľad hlavných dobových diskurzov (s. 19 – 32).

Úvodnú časť uzatvára zaujímavá úvaha o dejinách písania architektov (s. 32 – 34). Je zaujímavé, že jeden z najvýznačnejších českých teoretikov architektúry prichádza k skromnému záveru, že „… myšlení vtělené do projektů a staveb hraje v dějinách architektury podstatnější roli než myšlení ukládané do textů. To prvé se mi jeví jako hybatel proměn, kdežto to druhé proměny pouze vysvětluje a interpretuje. U toho prvního – projektů a staveb – lze nepochybně sledovat jeho dějiny, kdežto u toho druhého – textu, psaní – považuji za sporné, zda u tohto druhu architektonického myšlení nějaké dějiny vůbec probíhají“ (s. 33). Úlohu teoretikov vidí najmä v tom, že „jsou to především oni, kdo veřejnosti říká, v čem spočívá hodnota psaní architektů – praktiků a co všechno toto psaní dovede vysvětlit a objasnit“ (s. 34).

Od strany 38 až po stranu 707 sa v chronologickom poradí začleňujú za sebou texty najvýznačnejších architektov tej doby „bez ohledu na to, zda rádi či neradi psali a zda to byli či nebyli lidé s ambicemi teoretika“ (s. 18). Poodhaľujú ich tvorivý myšlienkový svet. Majú rôznu literárnu  podobu – manifesty, slávnostné reči, prednášky, polemiky, rozhovory. Editori sú si vedomí, že „architekt… se snaží slovy uchopit svou vizi, neznamená to, že by jeho představy vyjádřené textem musely být s jeho představami uloženými do projektů a staveb úplně totožné… zůstane v jejich projektech vždy něco, co slovy nelze sdělit, stejně jako v dílech umělců“ (s. 32 a 33). Podotýkajú však, že sú to „především slova autora daného díla… (ktoré nás môžu zaviesť)… až na práh nevyslovitelného“ (s. 33).

Výber architektov je reprezentatívny – prvá liga; v podstate nechýba nikto, kto v danej dobe nebol zaradený medzi najdôležitejších svetových tvorcov. Je azda zbytočné uvádzať mená vo väčšom rozsahu, ale aspoň pre predstavu Le Corbusier, Aalto, Mies van der Rohe, Niemeyer, Stirling, Fehn, Rudolph, Smithsonovci, van Eyck, Barragán, Moore, Utzon, Ungers, Eisenman, Venturi, Hollein, Foster, Rossi, Piano, Rogers, Krier, Herzog, Holl, Moneo, Koolhaas, Siza, Cook, Zumthor, Nouvel, Ando, Chipperfield, Libeskind, Gehry, Calatrava, Meier, Pawson, Zaha Hadid a i. Možno samozrejme viesť debaty o vlastnom výbere textov, ale rozsah a obetavosť pri ich obstarávaní je obdivuhodná.

Čítanie pripomína ťažkú vysokohorskú túru v rozmanitom teréne so stúpaniami a klesaniami a bez horského vodcu. Nedá sa prechádzať postupne, je určená na sledovanie určitého obdobia alebo tvorby konkrétneho architekta. Vyžaduje si doplnkové informácie – o spomínaných stavbách, o dobovom kontexte, o zaradení do niektorého myšlienkového prúdu. Núti čitateľa urobiť si vlastný záver, poskytuje mu k tomu bohaté podklady, ale súčasne mu túto úlohu nijako neuľahčuje, nedáva mu prakticky nijaký návod okrem informácie o čase vzniku textu. V spojitosti s inými zdrojmi však vytvára presnejší obraz o vytvorení najvýznačnejších stavieb tej doby.

Po publikácii siahnu tak architekti, ktorí už diela spomínaných autorov poznajú, ako aj teoretici, ktorí dostanú informáciu o tvorivom zámere z prvej ruky, a samozrejme aj študenti so záujmom o východiská i pre svoju tvorbu. Avizovaný zámer publikácia vrchovato naplnila a je svojím poňatím i spracovaním ojedinelým javom v oveľa širšom ako československom meradle.

Možno najdôležitejšia otázka „Jaké ideje jsou za formami?“ (s. 10) nájde odpoveď u najčastejšie citovaného autora Jacquesa Herzoga: „… zajímá nás přímý fyzický a emoční dopad, jakoby zvuk hudby nebo vůně květiny. Nedíváme se v našich stavbách na význam. Stavba se nemůže číst jako kniha, nemá mít žádné… popisky nebo titulky jako obrazy v galerii. Stavba je stavba. Síla našich staveb je bezprostřední, tkví ve vizuálním dopadu, jaký mají na diváka. Pro nás je tohle všechno, co je v architektuře důležité. Chceme dělat stavbu, která umí podněcovat vjemy a nereprezentuje tuhle nebo támhletu ideu“ (s. 582).

Euroamerické architektonické myšlení 1936 – 2011
Rostislav Švácha, Milena Sršňová, Jana Tichá (eds.)
Praha: Zlatý řez, 2019, 720 s.  ISBN 978-80-88033-03-5.