SHRNUTÍ
Regenerace sídlišť v současnosti představuje velmi diskutované téma, přičemž největší pozornost architektů i urbanistů je zpravidla věnována exemplárním projektům z Holandska, Německa či Francie, kde ovšem podíl sídlištní zástavby na celkovém bytovém fondu nepřesahuje 10%. Sídliště na území bývalého východního bloku však zastupují až 50% bytového fondu a významným způsobem determinují fungování celého města. Článek se tedy soustřeďuje na zhodnocení dostupnosti hlavních funkčních složek sídla (práce, rekreace, služby) v kontextu našeho obytného prostředí sídlišť a sídlištních celků, tzv. mikrorajónů, východní Evropy resp. zakavkazských republik.
V úvodu se text věnuje současnému stavu územního plánování a zejména přetrvávajícím tendencím funkčního zónování. Nesoulad mezi reálným a administrativním vymezení prostoru je ilustrován i na pozadí filozofického smýšlení o městě Henriho Lefevbra či procesu současného participativního plánování. Za účelem zhodnocení efektivnosti dané sídelní struktury, zejména s ohledem na funkční promíšenost, jsou popsány prahové hodnoty kapacity prostředí, do kterých spadají různé koncepty měření hustot a dostupností; právě dostupnost a porovnání různých situačních kontextů představuje nosnou kapitolu článku. Na jednotlivých případech lze vysledovat společná témata, a to zejména proměnu monofunkční zóny v polyfunkční, formy (samo)organizace obytných struktur, otázku pěší dostupnosti a snižování nároků na dopravu. Jako zásadní se ukazuje disproporce vnímání tématu revitalizace sídlišť, která se v našich podmínkách omezuje vesměs na regeneraci jednotlivých panelových bytových domů bez návaznosti na hlubší systémové procesy. Studie shrnuje základní interpretace prostorové diferenciace sídlišť, které jsou důsledkem zásadních socio-ekonomických změn v území.